Stane-li se člověk zčistajasna otcem, aniž by se snad byl o to přičinil, je jisto, že to překvapí a že věc na první pohled záhadná vyjasní se vám rychle, nejste-li tak dobrácké povahy jako ten Slovák, který byl deset let v Americe a do smrti nepochopil, jak se to stalo, že zatím měla jeho žena osm dětí.

Bohu jsem však já neděkoval, nýbrž přemýšlel, komu mám vlastně poděkovat za to překvapení. Mé myšlenky braly se tedy jiným směrem a za týden byl jsem jako uzdravený propuštěn a odešel jsem ze sanatoria.

Když jsem přišel domů, žena spala a vedle ní můj nevlastní syn. Dovolíte zajisté, abych ho tak pojmenoval, to malé, buclaté děcko s bezvýrazným obličejem.

Dal jsem mu do ruky vysvědčení, že jsem propuštěn ze sanatoria, a odešel jsem vedle do budoáru své manželky, abych tam pátral po důkazech, s kým se to má dobrá žena zapomněla. Všechen nábytek byl sbit z prkýnek, z beden, a ona utvořila si dámský budoárek v tak hrůzostrašném stylu, že když jsem se podíval na jednotlivé kusy její práce a neúmorné píle, třásl jsem se jako osika strachy, vlasy mi vstávaly hrůzou na hlavě a s pocitem úzkosti sedl jsem si na nějakou podivnou židli, sestavenou ze starých plechových hrnců. Má zlatá žena myslila, že tím bude šťastnější, čím více bude zásuvek v jejím nábytku. Spočetl jsem tedy všechny zásuvky, přihrádky, a bylo jich 150 jedině v psacím stole, který si patrně zhotovila z tuctu kuřáckých stolků a umývadla.

Tím bylo mé hledání ztíženo. Všude byly samé recepty a pokyny, až konečně přišel jsem na desky s nápisem Aféra mého muže. Vevnitř nacházely se výstřižky ze Šťastného domova z redakčního rádce, kde odpovídaly na dopisy a dotazy mé ženy. První z nich byl: „Paní Adéla Thomsová. Dle dopisu, který jste nám zaslala, soudíme, že choroba Vašeho muže jest přechodná. Doufáme, že máte tolik duševní síly, že se trápit nebudete; hleďte, jste mladá, život máte celičký před sebou, nač tedy se soužiti pro to, pak-li Vás kdo nepochopil. Ostatně jest lépe, že stalo se tak dříve, že Váš pan manžel zešílel, než později, po několika letech šťastného manželství. Až budete klidnější, napíšete nám zas; píšete tak miloučké listy, tak rozumné, a proto víme, že nás poslechnete a hlavičku věšet nebudete.“

Teď si přečtem druhý: „Paní Adéla Thomsová! Radíme Vám, abyste se vážně připravila na nejvzácnější úkol, který ženu čeká. Pomyslete si, že jednou stanete se matkou, že se jí musíte stát, a tu Vám jistě přejdou všechny truchlivé myšlenky o osamocení, ve kterém prožíváte ty dlouhé chvíle smutku ve vzpomínkách na vzdáleného chotě. (Utřel jsem si slzu. Tak mne přece měla ráda!) Těšte se tou nadějí, že i Vy vstoupíte do vznešené řady matek a že i Vy věnujete se výchově svého dítka, aby z něho byl řádný člen české společnosti!“

Třetí odpověď zněla: „Paní Adéla Thomsová. Proč jen stále naříkáte? Vždyť můžete si myslit, že máte ve Šťastném domovu upřímného rádce! Píšete, že se stáváte melancholickou. Mladou, hezkou vdanou paní, jako jste Vy, přejde brzo melancholie, stane-li se matkou, neboť pak v mateřství naleznete doplnění onoho štěstí, které Vám poskytne Šťastný domov. S děckem na klíně budete probírati se naším časopisem a spokojenost vrátí se opět k Vám, kde bude plát a zářit láska mateřská svými květy nejkrásnějšími. Ano, v mateřství Vaše spása, to budiž Vaše heslo!“

Teď jsem tomu rozuměl. Šťastný domov chtěl, aby byla matkou, a ona jako poslušná abonentka listu také se jí stala, ovšem bez mého vědomí.

Jen kdybych věděl a znal, kdo mne zatím zastupoval.

Čtvrtý list zněl: „Paní Adéla Thomsová. Na Vaši žádost pošleme k Vám svého kolportéra.“

Svůj k svému! Kolportér Šťastného domova k abonentce Šťastného domova – tedy žádný milenec! Má dobrá ženo! Jak jsi důsledná ve všem. Ne, to nebyl milenec, to byl jen kolportér.

Plakal jsem štěstím a šel se na ni podívat. Kojila právě to dítě Šťastného domova, a když mne uviděla, tu v úplné nevinnosti zvolala: „Můj drahý, zlatý muži, podívej se, jakého máme klučinu! Je teprv pár dní, ale už tak moudře kouká.“

Nepozoroval jsem to, spíše se mně zdálo, že se kouká prachpitomě, jak byl zabalen v peřince.

Porodní babička, která seděla u postele, říkala: „Celej voni, vašnosti, i ten pohled má po nich.“

Možná, že jsem se také koukal tak pitomě.

Žena se opět dostala ke slovu: „Už jsem ti na naše dítě pamatovala a ptala se o radu. Zde čti!“

Měla tam zase toho haldu. „A. T. v P. Ptáte se, jak oblékati malé dítě, chlapce. Velmi hezky by Vašemu chlapci slušel blůzový oblek s různě ozdobeným límcem; buď s krátkými kalhotami, nebo s dlouhými pantalóny. Také by mu hezky slušel praktický obleček, takzv. sportovní z dobré vlněné látky vzorkované. Ten jest nepostradatelný zejména pro školu. Dejte mu též na ven chlapecký raglánek, nejlépe z modré hladké látky.“

Když jsem přečetl, řekla: „Tak starám se, nebo se nestarám o toho drobečka? Čti jen dál!“

„Paní A. T. v P. Zubní kámen u dětí se nevyskytne, pakli ústa a zuby řádně očistíme. Uděláte nejlépe, když s dítětem půjdete ihned k zubnímu lékaři.“

„Ale vždyť nemá ještě zuby!“

„Že nemá, ukaž, toho jsem si nevšimla.“

Dala se do pláče. „Proč pláčeš, drahoušku?“

„Teď přijdeš na ten nejhroznější dopis. Čti!“

„Paní A. T. v P. Píšete, že Váš chlapec nemluví a vyjadřuje se jen posunky, přičemž zuřivě kope nohama. To může mít různé příčiny, spočívající v hluchoněmosti neb v ochrnutí mluvicích orgánů a také příčinou toho může být padoucnice. Rozhodně musíte chlapce odvésti k lékaři, nejlépe odborníkovi, který případně Vám poradí, máte-li jej dáti do ústavu hluchoněmých. Věc jest vážná a každé otálení škodlivé.“

„Ale vždyť křičí,“ konejšil jsem ženu.

„To vím, že křičí,“ vzlykala, „ale hluchoněmí také křičí.“

Od té doby datuje se, že občas přepadá mne záchvat křečovitého smíchu.

 

Jardovi Haškovi bez optání sebral Israel Borgenicht von Eselkopf.

 

Další části budou následovat den co den nebo jak mne napadne.