Prvé dva dny po návštěvě v redakci Šťastného domova byl jsem velice apatický vůči všemu. Přistihl jsem se často, že jsem si navlékl bezmyšlenkovitě náprstek na prst a klepal jsem si s ním na čelo třebas po tři hodiny, přičemž jsem se díval do prázdna.

Třetího dne poprosil jsem ženu, aby z mého černého kabátu udělala praktickou přikrývku na kredenc, a odešel jsem z domova.

Měl jsem najednou hlavu plnou podivných myšlenek a stále mne cosi nutkalo, abych se někomu svěřil, třeba kolemjdoucím lidem, a s nimi sdělil, co si myslím.

Marně jsem se namáhal utajit to v sobě, a když jsem došel dolů na Václavské náměstí, nemohl jsem to již vydržet a oslovil jsem nějakou paní, která se dívala na umělé květiny za výkladní skříní: „Milostpaní, vemte kus prkna a čtyry krabičky od doutníků, stlučte to dohromady a máte otoman.“

Pozdravil jsem a odešel. Na začátku Ovocné ulice zastavil jsem jednoho pána: „Uděláte dobře, když si budete sám vyrábět sirky. Za tím účelem rozštípáte na malá dřívka bedničku, koupíte síru, rozpustíte, dřívka v ní namočíte a až vychladnou, poznovu namočíte do fosforu. Fosfor dostanete u každého materialisty na průkaz, že máte právo kupovat jedy na vyhubení hrabošů. Zatím buďte zdráv.“

Otočil jsem se a šel dál. Sledoval mne prozatím malý zástup lidí, který značně vzrostl v ulici Havířské, když jsem se k němu obrátil se slovy: „Chcete-li být šťastni, musíte zužitkovat všechny odpadky od kapouna, abyste hodně ušetřili. Kupte si lanýže a z odpadků upečte paštiku. Za ušetřené peníze kupte si deštník, z kterého si pořídíte laciné a vkusné pánské kravaty, vázanky. Z drátů pak udělejte košíčky na pečivo. Přivážete-li pak peří z kapouna na hůl z deštníku, máte oprašovadlo na nábytek a budete šťastni. Má úcta!“

Zástup vzrůstal a táhl za mnou až na Staroměstské náměstí, kde mne zastavil strážník.

„Pane otče,“ řekl jsem k strážníkovi, „vytrhněte si každý rok z chocholu tři čtyři pera a za pět let má vaše paní manželka pěknou ozdobu pro svůj zimní klobouk. Ze šavle můžete si doma zhotoviti kruhátko na zelí a z pouzdra na revolver elegantní tašku na cigarety.“

„To víte, že to všechno udělám, jen pojďte se mnou, já si musím vzít na to dovolenou.“

Na komisařství napadla mne najednou nová spousta praktických myšlenek.

„Pane komisaři, musíte si koupit Šťastný domov a udělat z policejního komisařství útulné hnízdečko. Strážníci mohou sami hotovit pryčny. Rozštípejte psací stoly a uvidíte, že to půjde, a když někoho zavřete, dejte mu pilku a lupenku, ať vyřezává své manželce k vánocům cukřenku. Ozdobte svoje záchodky a ověnčete je gloriolou a uvidíte, že spokojenost vás pak neopustí a že navrátí se kouzlo rodinného štěstí i do nejzastrčenějšího policejního komisařství.“

Poslali pro mou ženu, když policejní lékař zjistil, že jsem stižen těžkou melancholií.

Žena přišla s balíkem různých dopisů, neboť byla týž den zvolena do komise pro pořádání ankety „Jak odstraniti z rabicové stěny zaražený předmět“.

„Nebojte se, milostivá,“ řekl k ni policejní lékař, „váš pan manžel se brzy uzdraví, a nejlépe učiníte, když ho dáte do nějakého sanatoria. Jest to jen těžká melancholie, jinak je duševně zdráv, neboť ví, že slunce vychází a zapadá, že jsou čtyři strany světa a že jsme ve střední Evropě.“

Odešel jsem tedy s manželkou domů.

Neměl jsem nic proti tomu, aby mne dala do nějakého sanatoria, neboť jsem cítil, že ovzduší, ve kterém se nacházím, na mne nějak podivně působí.

Prozatím však musil jsem s ní probírat došlé dopisy, týkající se ankety. První dopis byl sáhodlouhý a zněl: „Desatero rad Šťastného domova, týkajících se zaražených předmětů v rabicových stěnách: 1. Zvol si byt, kde není rabicky! 2. Pamatuj, že rabicové stěny jsou tenké. 3. Nepožaduj od nikoho, aby ti přitloukl do rabicové stěny zrcadlo či obrazy. 4. Nezatloukej do rabicky ničeho. 5. Nezarazíš! 6. Nevytáhneš lehce! 7. I za cenu sebezapření hleď, abys rabicovou stěnu nepoškodil. 8. Nehádej se za stěnou rabicovou se svou manželkou, bydlí-li na druhé straně cizí lidé. 9. K vytáhnutí hřebíků použij kleští. 10. Pamatuj, že příliš dlouhými hřeby můžeš souseda přivrtat ke zdi!“

Počal jsem zuřit a rozbil jsem kamna.

Odvezli mne tedy do sanatoria dr. Šimsy v Krči, když jsem zuřivě křičel: „Přivrtejte to ke zdi všechno! Ale všechno!“

V sanatoriu nalezl jsem dva pány; jichž osud podobal se navlas mému.

První z nich měl to neštěstí, že měl u sebe sestru, která odebírala Šťastný domov, druhý pak měl manželku, která byla stižena toutéž nevyléčitelnou chorobou, totiž snahou udělat dle pokynů toho časopisu hnízdečko velice útulné a usměvavé.

Měl jsem příležitost je pozorovat. Stranili se společnosti a stále jen si mezi sebou šeptali, a když myslili, že se nikdo na ně nedívá, tu si sedli v zahradě někde v koutku pod stromy na bobeček a jeden druhému vykládal: „Vezmeš kopu vajec, vrazíš do nich trochu mouky, zamícháš a namažeš tím chlebíčky, které opečeš, a neseš teplé na stůl.“

„Oškubeš slepici, rozsekáš tak, aby vypadala jako zbytky od jídla, a uděláš z toho huspeninu, když povaříš to s kořením, octem a želatinou.“

Pak se chytili za ruce, poskakovali na bobečku a křičeli: „Hospodaříme, hospodaříme!“

Pamatuji se, že jednoho dne ocitl jsem se také v jich společnosti a od té doby ve třech jsme sedávali na bobečku a sdělovali si své zkušenosti, jak lze doma pilně pracovat pro dobro rodiny, jak například ze sušených švestek dá se udělat krásný rám na obrazy, když švestky přilepíme na rámy a pozlatíme.

Později to všechno vyšlo ve Šťastném domovu, poněvadž nás tajně poslouchala neteř dr. Šimsy, která přispívala těmi recepty a pokyny do Šťastného domova, kde všechno naše žvanění s velkou radostí otiskli.

Ti dva páni byli nevyléčitelní blázni a já snad bych byl také zůstal tak pomateným, kdyby se nebyla zběhla náhle událost, která rozrušila mé nervy tou měrou, že jsem byl náhle vyburcován z duševního poblouznění.

Neviděl jsem svou ženu půldruhého roku a najednou mně oznámí dr. Šimsa, že jsem šťastným otcem, a to od včerejška.

Zprvu jsem se usmál a pak jsem počal počítat měsíce, a to víte, blázen že si hned všechno rychle neuvědomí. Teprve za týden jsem to vypočetl, že to dítě mně nepatří.

A náhle jsem nabyl opět rozumu.

 

Jardovi Haškovi bez optání sebral Israel Borgenicht von Eselkopf.

 

Další části budou následovat den co den nebo jak mne napadne.